Literární část školní soutěže Gymnázia Omská
S01 | K Virtuálnímu světu (villonská balada)
V tobě toliko přátel jest, jsi však prázdný
všecko víš, sám však ducha nemáš
jsi tak komplikovaný, přitom tak snadný
ztráciš se tu, nic však nehledáš
peníz nedáš, velký ale jsi mecenáš
víc lidí v tobě je, ty však nejsi nic
výpočty děláš, sám nic nevypočítáš
žiješ vlastnín život ač nemáš plic.
Virtuální si, však pro některé až moc znamenáš
nemáš rozum, ale jsi plodný
přátel stovky, některým ale ani ruku nepodáš
nemohu si sáhnout, přesto jsi chladný
vládce nejsi, ale svobodu mnohým odnímáš
je půlnoc, ale ty nedřímáš
ničíš oči, záda mozek víc
odpočívám v tobě, únavu však nesnímáš
mnozí tě nenávidí, jiní tě milujíc
Virtuální si, však pro některé až moc znamenáš
pácháš špatné věci, sám nejsi zlomyslný
odpovědi máš, sám se neptáš
sám nemiluješ, ale lásky jsi plný
nemáš mysl, mnohého však zdeptáš
zákony máš, ale krádež neztrestáš
ač studna jsi vědění, na smysl neodpovíš nic
mocný jsi, ale lidem nežehnáš
můžeš všechno, ale sám zmůžeš pranic
Virtuální si, však pro některé až moc znamenáš
láska i nenávist v tobě se odehrává
štěstí i neštěestí uvnitř tebe se stává
svým vlatním životem žiješ, rozum však nemáš
ty si jen místo, kde se to vše odehrává
Virtuální si, však pro některé až moc znamenáš
S02 | Život ve virtuální realitě
Je chladno a hustá mhlha mi znepříjemňuje rozhled. Cítím návál adrenalinu, pot mi stéká po krku a ja vím, že se budu muset každou chvíli rozhodnout. Cítím chvění v levém rameni, oči mi vlhnou, pažba težkne. Naposledy se zhluboba nadechuju, ta chvíle už přišla. Teď! Nepřítel se skácel k zemi, ale já neztrácím koncentraci. Nehybně čekám na další oběť. Snažím se nemyslet na utrpení, které jsem do této doby již musela roznést. V tom náhle slyším kroky, jsou blíž a blíž. Tep se mi zrychlil na maximum. Je to spojenec? Pomalu otáčím hlavu, abych zjistil, kdo to je. Už je skoro tady. Ještě jedny dveře. Ozvala se rána, hlasitěji, než jsem ji kdy přetím slyšela a nesla se vzduchem mnohem déle, než bylo zvykem. Vidím už jen bílé světlo. Byl to jen záblesk nebo jsem snad mrtvá?
V dálce slyším podivná slova. Oběd? Kdo by volal uprostřed války, že chce oběd? Mám snad halucinace? Poprvé od doby, kdy jsem se pustila do hry, odtrhávám oči od obrazovky. Sundavám sluchátka. Teprve nyní si uvědomuji, že mě mamka volá na oběd. Vypínám počítač, z části naštvaná, že musím přerušit hraní, ale vděčná, že v tom opravdovém světě jsem stále naživu.
Virtuální realita, jakou má tu možnost poznat v dnešní době každý z nás, vyvolává velice rozdílné názory. Je správné, aby děti ve školním věku poznávaly, jaké to je zabíjet, či se tím dokonce bavit? Je správné, aby dnešní mládež seděla každý den doma u počitače? Neměla koníčky, nesportovala nebo se prostě jen nebavila s přáteli venku?
Odpověd si určí pravděpodobně každý sám. Já osobně si však myslím, že je dnešní doba tzv. virtualní realitou až příliš zahlcená a tím i zkažená. Každý druhý mladý člověk, možná i dva ze tří, se místo sportu věnuje hraní na počítači. Ať už střílí jako naše předešlá hlavní hrdinka nebo staví města, stále je to pouze hra, která člověka ničemu jinému nenaučí (opomeneme-li tu velice omezenou angličtinu, se kterou se ve hrách můžeme setkat).
V ne tolik dávné době se ulice, dětská hřiště a parky hemžily dětmi, které se bavily míčovými hrami nebo hrály na schovávanou. Dnes jsou tyto místa liduprázdná, a to ikdyž je venku 26 stupňů a vymetená obloha. Důvody jsou velice prosté. Čas, peníze, motivace. Rodiče v dnešní době nemají čas na to aby svou ratolest mohli doprovázet na spotrovní tréninky a víkendové turnaje, a když už se čas najde, scházejí peníze. I přesto, že se dnešní sportovní kluby snaží v těchto faktorech jít rodičům co nejvíce naproti a pomoci jim. "Přes týden jsem od rána do večera v praci a o víkendu si chci odpočinout a ne lítat s dětma po zápasech." I s takovými odpovědmi na otázku, proč děti nesportují, se rozhodně setkáte. Poslední překážkou je motivace.
Ale vraťme se k virtuální realitě. Mnoho lidí do ní utíka také z jiných důvodů. Třeba proto, že se jim v opravdovém životě nedaří dosáhnout toho, čeho by chtěli, a ve virtuálním světe je to přece tak snadné. Být voják, úspěšný podnikatel nebo závodník, to všechno se vám může splnit během několika kliknutí myší. Ale ať se nebavíme jen o hraní her, podívejme se třeba na tolik oslavovaný fenomén facebook. Znenadání přišel do světa internetu, a ani v koutku duše si nikdo z nás nepřipouští, že by měl někdy skončit. Facebook je typická ukázka toho, kam směřuje naše budoucnost. Na facebooku najdeme všechno, od reklam přes hry až , a to je to nejpodstatnější, cestu k přátelům. Dnes už se nemusí nikdo scházet venku, vláčet se tu dlouho cestu, když se stačí doma posadit a začít ,,udržovat" přátelství pomocí klávesnice, všem najednou říct, co se vám dnes zajímaveho přihodilo a čekat na reakce.
Když to všechno shrneme, je podle Vás dnešní ,,internetový život" lepší, než tomu bylo dřív? Je přechod do virtuální reality to pravé právě pro Vás? Ať si každý odpoví sám, já jdu jěště postřílet pár teroristů...
S03 | Nepravděpodobné neznamená nemožné aneb Bacha, ať tě nesežere!
Byla jednou jedna patnáctiletá slečna, Terka. Měla svých pár kamarádů, hodné rodiče, ucházející známky ve škole... Vlastně skoro všechno, co by taková patnáctiletá normální slečna mohla chtít. Nebo jí alespoň nic významného nechybělo.
Abych ji trochu popsala: měla dlouhé blonďaté vlasy, měřila asi metr šedesát, vážila přibližně sto tři kilogramů a bláznivě milovala růžovou. Moc chytrá a sympatická nebyla, ale říkala si, že všechny tyhle "nepotřebné blbosti" vynahrazuje její báječný vzhled.
Také měla profil na Facebooku, samozřejmě. Když si ho zakládala, vlastně ani moc nevěděla, proč to dělá. Ale protože ho všichni její spolužáci a vrstevníci už dávno měli, řekla si, že je to v dnešní době nejspíš nutnost, aby byl člověk "cool". Zpočátku ji to všechno nijak nenadchlo. Nebo si spíše neuvědomovala možnosti, které jí to poskytovalo? Každopádně, ať už to bylo, jak chtělo, moc často onu webovou stránku nenavštěvovala. Jednou týdně, maximálně.
Po čase ale začala zjišťovat, že to vůbec není tak špatná "věcička", jak si zpočátku myslela. Vlastně se jí to zdálo téměř přirozené, jako kdyby tu Facebook byl už minimálně sto let a život bez něj se jí začal zdát ne-li přímo nepředstavitelný, tak každopádně alespoň "dost divný". Už tu měla nahrané milióny fotek sebe i svých blízkých (ale hlavně sebe) a přes pět set přátel, přičemž převážnou většinu z nich ani neznala. A tehdy určitě ani netušila, co všechno tím svým jedním profilem způsobí.
Na druhé straně Galaxie, na jejím nejzápadnějším konci (přibližně tam, kde se zbytky života střetávají s absolutní nicotou) žilo jedno "Hladové, malé a chlupaté stvoření". Toto stovření nemělo žádné přátele, ale vědělo, že nemá nárok si na to stěžovat, protože z většiny z možných adeptů na přátele si ono samo udělalo svačinku. Rozhodně si ale nemyslete, že by naše Stvoření bylo nepřátelské či zlé, ale prostě preferovalo dostatek stravy před navazováním sociálních styků, což je více než pochopitelné. Navíc ti šťastlivci, kterým se podařilo uniknout našemu "Otesánkovi", byli stejně nejspíš požiti někým podobným, takže co si tu budeme vyčítat.
S rodinou na tom bylo přibližně stejně. Do školy nikdy nechodilo, protože stavět školy by se na této straně Galaxie, kvůli malé obydlenosti, úřadům silně nevyplatilo. Ale protože naše stvoření bylo velmi inteligentní, jedno z nejchytřejších malých, chlupatých stvoření z celé velké Galaxie, vyrobilo si jisté zařízení, které bylo schopné překládat slova a věty ze všech možných galaktických jazyků do všech jiných možných galaktických jazyků. Jenomže ono zařízení, co se konkrétně češtiny týče, trpělo jistou formou dystálie. Například nahrazovalo K za Q, Š za SH a také neumělo oddělovat malá a velká písmena. Ale stejně. Přesto, že ho vytvořil někdo (nebo spíš "něco"), kdo (co) nikdy nechodil(o) do školy, to byl velmi úctyhodný výkon.
Události, které vám zde nyní popíšu, se ještě nikdy nepodařilo nikomu pochopit, natož pak vysvětlit. Každopádně, jednou, nikdo neví ani netuší jak, se stalo, že ono Hladové, malé a chlupaté stvoření si také vytvořilo profil na Facebooku. Moc přátel, jak už jsem se zmínila, nemělo, ale "co na tom", řeklo si, "já to nějak zařídím". A tak se rozhodlo, že se bude "přátelit" se všemi lidmi a všemi tvory, co se mu připletou do jeho putování Facebookem. A že jich bylo! Až se takhle jednou "spřátelil" i s naší Terkou. A protože se mu Terka na první pohled zalíbila (žádná krasavice to nebyla, ale s jejími sto třemi kilogramy vypadala více než chutně), rozhodlo se, že s ní naváže kontakt. Tak s ní prostě začalo "chatovat".
Nejdříve sice mělo hrozný strach, že podle toho, jak píše (nebo spíše podle toho jak bude to co napíše, přeloženo), bude jeho původ ihned prozrazen. A to by, jak se Hladové stvoření správně domnívalo, mohlo chudinku Terku vylekat. Ale hned při prvním písemném navázání kontaktu zjistilo, že je vše v nejlepším pořádku, hlavně poté, co mu Terka řekla, že jeho styl psaní je "hustej"; hned v tu chvíli se tyto pravopisné změny začaly šířit virtuálním světem a postupně tak psalo více a více patnáctiletých slečen, až se z toho stalo něco normálního, ba co víc, stalo se to "in".
Po více než týdnu "chatování" už mělo Malé, chlupaté a hladové stvoření na Terku takovou chuť, že navrhlo schůzku. Sice to mělo zatraceně daleko a teleportovalo se opravdu nerado, ale Terka za to určitě stála. Tak se domluvili na čtvrtek 19:30, před McDonaldem na Andělu. Protože Hladové a chlupaté stvoření moc nevědělo, jak se popsat tak, aby bylo poznáno, ale současně tak, aby Terka schůzku ve strachu nezrušila, řeklo jí, ať si na sebe vezme růžové šaty (což ona moc ráda, hlavně ty upnuté) a ono ji pozná.
Terka dychtivě dorazila před McDonald v upnutých, růžových šatech s flitry přesně v 19:23; normální člověk by sice řekl, že na něco takového zákonitě nemůže být moc hezký pohled, ale ona si byla jistá, že je "sexy", a že na ni všichni zírají jen proto, že jí strašlivě závidí. Malé, hladové a chlupaté stvoření se ze svého Západního konce Galaxie doteleportovalo asi čtyři minuty po ní.
Hned jak Terku uvidělo, bylo mu jasné, že je to ona, a začalo si brousit zuby (doslova). Chudince Terce se však bohužel situace tak jasná nezdála a stále čekala na svého prince, nejlépe s blonďatými vlasy a růžovým tričkem. No, a došlo k tomu asi takhle: Chlupaté stvoření se začalo k Terce blížit, ale ta si ho z nějakého záhadného důvodu nevšimla. A v momentě, kdy si ho konečně všimla, bylo už příliš pozdě. Tou dobou už totiž byla na cestě do žaludku "Malého a chlupatého stvoření", které už Hladové nebylo. Kdyby Terka mohla mluvit, jako že určitě nemohla, řekla by něco, jako že to tam smrdí hůř než všechny obědy ze všech školních jídelen na světě dohromady. Za 4,15444348741 sekundy už bylo Malé a chlupaté stvoření zase zpátky ve svém rodném cípu Galaxie, jisté si tím, že našlo nový způsob hledání potravy.
Odpoledne se chýlilo ke svému konci. Venku se začínaly rozsvěcet lampy do houstnoucího pološera a on se mezitím připravoval na svůj velký večer. Od tří hodin, kdy přišel ze školy, se všelijak zkrášloval a upravoval svůj vzhled. Včera mu nenápadně naznačila, že rodiče nebudou doma a že by se mohl na chvilku zastavit. Nejlépe večer a pokud možno sám. Budu mít pro tebe překvapení, zašeptala mu sladce a zároveň tak vášnivě do ouška, otočila se, vzduchem naposled zavoněl její parfém (nebo si to jen představoval?) a nastoupila do tramvaje. Vzrušením se mu ještě teď zrychloval tep a v hlavě si od té chvíle přehrával, co se bude večer dít. A kde všude. Pozoroval se v zrcadle a musel si připustit, že mu to skutečně sluší. Byl hrdý na své nové tričko, které si koupil minulou středu v tom novém obchodním domě na konci města. Sebral ze stolu poslední trojhránek pizzy, která mu tu ležela už od oběda, a s chutí se do něj zakousl. Musel si to ještě jednou promyslet, jestli na něco nezapomněl. Kytku měl objednanou od rána v tom květinářství blok od jejího domu. Jen tam musí dorazit do osmi, než zavřou. No a peníze měl přece pořád s sebou.
Zavřel za sebou dveře a zaposlouchal se do zvuků do noci se propadajícího města. Slyšel v dáli projíždějící auta po městském okruhu a štěkot psů z parku. Blížil se ulicemi ke svému cíli, počítal v duchu bloky panelové zástavby a nenechal se rozhodit ani vybitím baterky v iPodu. Svým způsobem to bude jeho poprvé, takže přirozeně cítil určité obavy, jestli to bude tak dobré, jak si od toho slibuje. Čím více na to myslel, tím více se mu zdálo, jako by to zahalovala neproniknutelná rouška nepředstavitelného a jeho zcela konkrétní představy se rozpíjely jako inkoustové skvrny na vodě. Když už byl skoro u ní, dokonce měl chuť se obrátit a celé to odvolat, zavolat, že má nějakou virózu, nebo tak něco, a prostě to celé odpískat. Jakmile ji ale uviděl mávat mu z okna, nezaváhal už ani chvilku, poslal jí vzdušný polibek a rozhodným krokem vyrazil k domovní brance.
Když dopili láhev vína, které měl pro tu chvíli pohotově připravenou v batohu, přesunuli se k ní do ložnice. "Nechtěla by sis trošku odložit?", zeptal se, posilněn alkoholem a lačnící po jejím těle, po každém centimetru její kůže, která prosvítala tenoučkou halenkou a čekala, až ji začne líbat. Když si začala pomalu svlékat sukýnku, nečekal ani chvíli a strhnul si ze sebe kalhoty. Kochal se jejím pevným zadečkem a očima laskal ten překrásný výtvor matky přírody. Ještě chvíli si ji otáčel na obrazovce myší a pak ji prudce povalil na postel, zároveň zajel rukou do svých trenýrek. Stáhnul jí během okamžiku kalhotky a prudce do ní proniknul, hned, bez předehry. Shift, šipka dopředu, mezerník, mezerník, kolečkem myši celou postel přiblížil a stisknutím kombinace kláves enter+p změnil polohu. Mezerník, mezerník, mačkal teď mezerník jako pominutý a cítil, že už brzo bude. Rychle zašmátral na stole po kapesníku a zároveň zmáčkl levé tlačítko myši a z reproduktorů se ozval protáhlý výkřik při orgasmu dvou avatarů. Když si minulý týden koupil za našetřené dublony návod na milování v nově zpřístupněné sekci hry, jaksi instinktivně tušil, že se mu bude brzy hodit. "Pojď k večeři, Tomáši, ať ti nevystydne!" "Už jdu, mami, jen si tu něco dodělám ve hře, odhlásím se a hned tam budu … "
"Večeře je hotová!" volá máma z kuchyně.
Je svíčková. Táta nadšeně sedí v čele dřevěného kulatého stolu. Téměř poeticky mu málem stéká slina po bradě, jak něžně se na svou porci dívá.
"Co ve škole, co ta poslední písemmka z matematiky, hm?" ptá se mě, když usedám po jeho pravici. Nejprve ale pěkně kultivovaně dožvýká a polkne. Vše jak je to správné a jak to má být. Máma se usmívá a v rozzářených očích se jí odráží žluté tulipány z vázi na bílém svátečním ubruse. Je to takový jejich jarní nedělní zvyk. Máma vaří něco svátečního, co dá většinou hodně práce. Ale ji to baví, ráda vidí tu dětskou radost v jeho očích. On jí zase na oplátku někde při ceste za plným džbánkem ke svátečnímu stolu urve žluté tulipány.
"Asi dobrý. Jenom jsem zblbla jednu úlohu na rychlost."
"Vždyť tu jsme řešili spolu." nechápavě odvětil, ale nic to neměnilo na jeho dobrém rozpoložení.
"Radši jezte, nedělala jsem se s tím, aby to vystydlo a nebylo k jídlu." rozčiluje se na oko mamina.
"Já bych to spásl i za studena!" chvástá se tatínek.
Pračka hopsá po zelených naleštěných dlaždičkách v koupelně. Celý byt voní aviváží a žehlením. Nevím, jestli to voní ještě někomu jinému, ale mně hrozně. Tak nepopsatelně domácky a melancholicky.
Zvoní budík. Už je zase pondělní ráno. Vejdu do kuchyně provoněné tátovou silnou ranní kávou. Vezmu si svačinu v květovaném ubrousku. Jenže tohle není ráno jako ráno. Dnes mají tátu povýšit. Lítá po bytě a hledá tu správnou kravatu. Máma za ním kličkuje s pravou ponožkou, levou si právě snaží nandat. Skáče po jedné noze ve snaze udržet balanc. Pobaveně na ně koukám: "Mohli byste do cirkusu." Táta po mně hodí kravatou, která neprošla výběrem a nakloní se k mámě pro uklidňující objetí.
Odpoledne ještě není nikdo doma. Odemknu dveře do nepřirozeně prázdného bytu. Šli na slavnostní večeři s tátovými kolegy. Nemám je moc v lásce. Zapnu počítač. Už se setmělo. Je slyšet klopítání na chodbě a šátrání po klíčích. Jeden pokus, další a další a konečně. Rozrazí se dveře. Koukám se, jak táta mámě pomáhá z auta. Prudce šuklb s kabelem od počítače a vytáhl ho tak ze zásuvky. Najednou je tma. Nic. Jen pusto prázdné prázdno. Přitáhl z hospody, táhlo to z něj, ostatně jako každý den.
"Tvoje matka je už víc jak rok mrtvá, mohla by sis už pamatovat, že večeři za tebe nikdo neudělá!" Žádná škola žádné úlohy, žádný květovaný ubrousek. Až zítra. Zítra na mě zase čeká moje dávná realita. Moje nevinná hra.
S06 | Na odvrácené straně duny
Přitančili jsme v poněkud rozverné náladě do ztemnělé místnosti, Oliver mě líbal na krku a já mezitím hodnotila vybavení jeho obývacího pokoje. Skrz pouliční světla jsem jen odhadovala - kožená sedačka, plazmová televize a rozsáhlá skleněná knihovna. Na konferenčním stolku stála láhev šampaňského v ledu, pravděpodobně připravená pro nás. Tak takhle si žije úspěšný manažer.
,,Páni, tohle všechno je jenom tvoje?" přerušila jsem ho. Oliver poodstoupil a šel rozsvítit, v tu chvíli na mě vykoukly drahé obrazy, sochy a jiné sběratelské kousky.
,,Líbí se ti to tu?" zeptal se mě a šel mi nalít sklenku sektu.
,,Hodně. Nikdy jsem nic tak velkolepého neviděla," při čemž jsem narážela jenom na rozměry, jeho obývák byl velký jako celý můj byt!
Oliver ke mně přišel se sklenkou v ruce a druhou ruku mi obmotal kolem pasu. ,,Kvůli tomu tu ale nejsme," přitáhnul si mě. Decentně jsem ho odstrčila a uchopila sklenku.
,,Víš," napila jsem se ,,Chtěla bych si to tu trochu prohlédnout."
,,Když chceš. Pojď za mnou…" Poněkud nevrle otevřel dveře a zavedl mě do své ložnice. Byla taktéž obrovská, s velkou postelí, vestavěnou zrcadlovou skříní a fotografiemi jako dekorací. Celé to ovšem působilo tak nějak…prázdně. Přistoupila jsem k jedné z nich, byla černobílá a znázorňovala pouštní duny. ,,Tahle se ti líbí?" ucítila jsem na svých zádech Oliverův dech. ,,Chceš jí?"
,,Ne."
,,Hele, známe se už spoustu let. Opravdu tady chceš celou noc stát a obdivovat laciné umění?"
,,O čem to mluvíš?"
,,O ničem… Hele, chybí mi cigarety, jdu si pro ně dolů do večerky. Zatím se tu můžeš kochat." Potom se zvedl a odešel. Nevěděla jsem, co si myslet. Známe se už od školy, ale tohle… Nechat mě tu samotnou uprostřed svojí ložnice… Napila jsem se ještě šampaňského a skleničku položila na noční stolek, vedle Oliverova notebooku. Nechal jej pootevřený a mně začala popadat zvědavost. Co má asi někdo jako on v počítači? Nedalo mi to, musela jsem ho otevřít.
První se mi otevřela e-mailová schránka. Stovky mailů od neznámých lidí, pravděpodobně pracovní záležitosti. Očima jsem všechno letmo projela, ale z předmětů se nedalo nic jiného než práce vyčíst. Až úplně dole byl e-mail od nějaké slečny, jakési Alice. Zvědavost mi nedala a mail jsem otevřela. Obsahoval přílohu, nějaké fotografie… A fuj! Tohle jsem opravdu vidět nepotřebovala! Hned jsem e-mail zavřela a notebook odložila. Bylo mi zle… Ale asi za dvě minuty jsem počítač opět vzala do ruky a internet znovu otevřela. První mi naskočil výběr posledních navštěvovaných stránek. Udělalo se mi ještě hůř. S tímhle člověkem, spíš prasetem!... jsem tak moc chtěla ve čtvrťáku jít na maturitní ples?!
Otevřela jsem jeho dokumenty. Čekala jsem nějaké fotodokumentace z cest, abych si zlepšila náladu. Nějaké pohledy na nekonečné pláže v Mexiku, nebo chrámy někde v Japonsku… Či alespoň mrakodrapy někde v Americe!.. Místo toho se mi objevilo několik složek. Vždy datum a jméno nějaké ženy. Skoro jsem se to bála otevřít, ale zvědavost mi opět nedala. 15.4.2009 – Andrea. Vykoukla na mě týraná mladá slečna. Možná ani ne plnoletá! Otevřela jsem další. 5.7.2009 – Julie. Tentokrát paní ve středních letech. 16.11.2010. – Veronika. Slečna s rozmazanou řasenkou v bezvědomí… A takhle to šlo dál a dál. Spousty žen, různého věku, odlišného vzhledu a každá trpěla. Měly strach v očích a v puse roubík. A on si to fotil. Pro potěšení jim ubližoval… Na jedné fotce jsem se zarazila. Všimla jsem si v pozadí jedné fotografie…Pouštní duny! Ruce se mi začaly třást strachem…
V tu chvíli jsem uslyšela vchodové dveře.. ,,Halo, jsem zpátky!". Rychle jsem zavřela notebook a zvedla se. ,,Něco jsem ti přinesl, bude se ti to líbit!" Vyděšeně jsem se rozhlížela po místnosti. Před očima se mi objevovala další složka.. 24.4.2011 – Kristýna. Slyšela jsem už jenom zaklapnutí zámku…
S07 | Můj život ve virtuálním světě
Ve virtuálním světě se pohybuji dnes a denně asi jako dnes už většina lidí. Vždyť kdo z nás nemá svůj účet na facebooku nebo e-mailovou schránku? Bez těchto věcí si už svůj život skoro nedokážu představit. Já ale kromě toho, že používám facebook a e-mail, dělám na internetu něco, co si se vší skromností dovolím nazvat "smysluplnější" činností.
Ne, nezachraňuji týraná zvířata, nevařím pro bezdomovce ani nestavím školu v Africe; mám jen internetový blog, na kterém se věnuji módě, takzvaný fashion blog. Ačkoliv jsou módní blogy ve světě takřka fenomén, nejslavnější blogeři usedají v předních řadách na přehlídkách Chanelu a Prady a navrhují své vlastní kolekce, v Česku se o módních blozích zatím moc neví. Jejich boom začal někdy před rokem a půl, právě v době, kdy jsem si i já založila ten svůj. Původně jsem si chtěla psát především deníček a módě se věnovat jen částečně, ale se vzrůstající popularitou mého blogu jsem si už nemohla dovolit psát o příliš soukromých věcech. A tak jsem se začala věnovat výhradně módě. Den ode dne se počet pravidelných čtenářů (něco jako předplatitelé) zvyšoval a počítadlo návštěv ukazovala stále větší a větší čísla. Od té doby uplynul už nějaký ten pátek, přesnější řečeno rok a půl, a já si dovolím tvrdit, že můj blog patří k těm nejznámějším a možná i nejlepším v Česku. Může to sice znít trochu namyšleně, ale upřímně si myslím, že to tak je.
A v čem vlastně ten můj blog spočívá? Přibližně jednou týdně na něm zveřejňuji fotky ve svých outfitech. Může se to zdát jako trochu narcistická záliba, fotit se a ukazovat své fotky na internetu. Já se ale především snažím ukázat jiný způsob oblékání, než na který je tady v Čechách většina lidí zvyklá, což znamená tričko s nápisem, džíny a tenisky aneb "hlavně ať moc nevybočuji z davu." Nebo naopak outfit alá "hlavně ať jsem co nejvíc vidět", což jsou bílé džíny, nejlépe doplněné lesklým páskem se třpytící se sponou, tílko s flitry, značkové tenisky, lesklá kabelka a k tomu nejlépe deseti centimetrová vrstva make-upu. Neříkám, že se všichni lidé musí o módu zajímat a denodenně ladit svůj outfit před zrcadlem dvě hodiny. Já také nemám každý den náladu na vymýšlení něčeho složitého, a tak na sebe hodím to, co mi první přijde pod ruku; to si pak říkám: "Máš na sobě tričko s proužky a džíny, a to si říkáš fashion blogerka?!" Vadí mi ale, že spoustu lidí je naprosto lhostejných k tomu, co mají na sobě. Lidem absolutně chybí vkus a hlavně soudnost. Někteří zase nechápou, že v kalhotách určených do lesa se opravdu nehodí jít do Louvru (doporučuji navštívit stránku modnipeklo.cz a přesvědčit se o tom na vlastní oči) a nebo, že kabelka s monogramem LV (samozřejmě falešná) opravdu nezvedne úroveň outfitu o 100 procent. Copak lidé nemají zrcadlo, do kterého by se před odchodem z domu podívali a nebo alespoň trochu vkusu?
Chci ukázat, že obléct se zajímavě a originálně neznamená utrácet tisíce, a že móda je především zábava. Alespoň pro mě. Baví mě zkoušet si oblečení, prohlížet si ostatní módní blogy, módní časopisy a vymýšlet, co s čím skombinovat. Baví mě hledat v šatníku babičky kousky, na které mi pak ostatní řeknou: "To je skvělý, odkuď to máš?"
Můj blog jen jednou z milionů adres v nekonečném prostoru a možná se to může někomu zdát povrchní a hloupé, že jsem tak nadšená z jednoho virtuálního místa na internetu, které se zabývá něčím tak "malicherným", jako je móda. Mně je ale upřímně jedno, že si to někdo může myslet. Díky blogu mohu svou zálibu ukázat i ostatním. Baví mě, že mé články baví ostatní. Že pod každým mým článkem nacházím okolo 50 komentářů, můj blog už má 520 pravidelných čtenářů a denně ho navštíví okolo 600 lidí.
Díky blogu mě webové módní portály oslovily se spoluprácí, seznámila jsem se se šéfredaktorkou časopisu InStyle, byla jsem pozvána do předváděcí místnosti obchodu H&M, kde jsem si mohla vybrat oblečení zadarmo. Poznala jsem také spoustu zajímavých lidí; jména, která jsem předtím viděla jen napsaná na obrazovce počítače se najednou zhmotnila a z virtuálních postav se z ničeho nic stali opravdoví lidé. Párkrát se mi dokonce stalo, že mě někdo poznal na ulici; například mě jednou oslovila slečna v obchodě, další slečna v knihovně, nebo na jedné akci v Meet factory: "Tebe já znám, ty máš blog!"
Je to úžasný pocit, když vám někdo řekne, že váš blog je skvělý, a že když u vás vidí nový článek, zaplesá mu srdce radostí (vážně, to jsem si nevymyslela.)
A když jsem na blogu před pár týdny dělala malou pauzu, jedna slečna mi napsala komentář, že jestli ji tohle nezabije, tak už nic. Že prý chodí na můj blog každý den a doufá v nějaký nový článek. V takových momentech se musím usmívat a říkám si, že to možná doopravdy má nějaký smysl. Baví mě totiž to, co dělám a jsem si jistá, že přinejmenším těch 520 lidí taky. A tenhle pocit mě dělá šťastnou.
Ztratili podnájem. Proto týden nebyla ve škole. Co se bude dít? Začne chodit do práce? Jak se zaplatí léky pro její matku? Popadla batoh a šla do školy. V očích se jí zračilo napětí, naděje, tiché volání o pomoc. Chodila jako bez duše, tolik, tolik chtěla někoho popadnout za ramena, třást s ním a křičet: ,,Co mám dělat? Co mám dělat? Tak mi sakra poraď, co mám dělat!" Pocit beznaděje umocňovalo vědomí, že nikdo by jí neporadil, nikdo nevěděl jak.
Už se to táhlo nějaký ten pátek, když stále častěji vysedávala v internetové kavárně, měla stále méně peněz a stále více otázek. Snad pro rozptýlení, pro zkrácení dlouhé chvíle a pro, alespoň vteřinové, odvedení myšlenek zadala do vyhledávače: ,,odpovědi na otázky". Rozklikla jeden z prvních odkazů, jakési ,,věštírny". Stránka obsahovala pouze obrázek krabičky, z něhož se sypaly odpovědi ano, ne. Zamyslela se a bezduše položila první otázku, snad ani nepřikládala internetové odpovědi váhu. "Zlepší se moje finanční situace?" "Ano" hlásala krabička. Zavřela vyhledávač, sbalila si věci a odešla z kavárny. V duchu se sama smála své naivitě. Když na druhý den nalezla na zemi stokorunu, pousmála se a sarkasticky poznamenala něco o tom, že ten internetový server měl z pekla štěstí, že to takhle "předpověděl".
Dny plynuly, ten kluk s tmavými vlasy, v tmavém rozevlátém oblečení, kterého stále potkávala na chodbách své staré, obrovské školy. Nikdy se neusmál, nepootočil se. Žádný náznak. Pouze stále ten pohled. Nepřítomný, děsivý avšak tolik silný a přitahující! Přemýšlela nad tím chlapcem kdykoliv, když nemusela přemýšlet, jak to bude s bytem, s mámou, se školou…. Měla právě přemýšlivou chvíli, ale byl pátek a tak si mohla dovolit zahnat myšlenky alkoholem. Vytáhla z kapsy stokorunu a v hlavě se jí rodily myšlenky na malý park, partu starých přátel, se kterými můžete debatovat stejně jenom o neutrálních věcech, v první řadě proto, že jiné společné téma už po tolika letech nemáte, v řadě druhé pro vaše tolik rozdílné názory, že konflikt je nevyhnutelný a v neposlední řadě proto, že drogy a alkohol udělaly s mozky vašich starých přátel své… Vytáhla telefon a vytočila Kristiánovo číslo: ,,Čau Krisi, hele budete dneska jako obvykle v Aleji?",,Ahoj. Jasná páka, přijdeš?" ozvalo se z druhé strany. Bylo dohodnuto a na dnešní večer vystaráno. Koupila flašku a namířila si to do Aleje. Přišla na místo, zády k ní na lavičce seděl někdo v černé kožené bundě. V hlavě si probírala všechny své kamarády z Aleje, ale tenhle jí sem neseděl.
Přiběhl Kristián s pivem v ruce a přivítal se s ní. "Hele, někoho ti představím, už jsi tu chvíli nebyla a za tu dobu máme nového přírůstka!" Kluk na lavičce se otočil, tmavé vlasy, oči, nepřítomný pohled na ni, skrz ni. "To je Damby, teda Damián, ale rodiče mu nemohli dát blbější jméno!" ušklíbl se Kristián.
Naprázdno polkla. Je to on, pomyslela si. Na chvíli ji zachvátil neklid, ruce se jí rozechvěly, pevněji stiskla láhev alkoholu, pozvedla ji směrem k Dambymu: "Dáš si?". "Tak na přivítanou" promluvil poprvé ten kluk s nepřítomným, provokujícím pohledem.
Minuty běžely jedna za druhou, alkohol tekl proudem. Byl to typický pátek v Aleji. Ale přeci jen byl něčím zvláštní. Byla tu ona, po několika měsících a byl tu on, ten divný kluk ze školy, se kterým právě seděla na lavičce v alkoholovém opojení. Povídali si, měli toho dost společného, zdálo se. Začala mu vyprávět o tom, jak si nechala "předpovědět" v internetové věštírně… Jak potom našla stokorunu. Přitakal jí s podobným příběhem, cítila souznění, napětí, očekávání. Byla zmatená, ale už to nebyla snad jen náhoda. Jim oběma stejná internetová stránka odpověděla správně na otázku. Ještě tentýž večer, pokud chvíli před půlnocí bereme jako večer, navštívila onu věštírnu. Potkám ho v pondělí ve škole? Zněla její otázka, odpovědí bylo ne. Podivila se, vídala ho přeci každý den, jediný letmý pohled. Každý den. Tohle musela být hloupost!
Za celé pondělí Dambyho neviděla. Ihned po škole její kroky směřovaly do internetové kavárny, na věštírnu. Uvidím ho brzy? Mluvil o věštírně pravdu? Na monitoru dvakrát zablikalo ano. Tělem jí projela vlna vzrušení. Jen nečekala, jak moc brzy, to setkání nastane.
Chtěla si objednat kávu, vstala. Stál tam. Byl opřený o sloup u pokladny. Musel tam být celou tu dobu, všechno viděl.
"Co tu děláš?"
"Věděl jsem, že tu budeš."
"Jak?"
"Není to těžké, napovídala jsi toho docela dost, alkohol rozvazuje jazyk, víš?"
"Ummm" víc se na tohle téma dozvědět nechtěla. Damián objednal dvě kávy a sedli si k jednomu stolu. Povídali si až do zavíračky, několikrát odběhli na věštírnu. Vyprávěl jí o tom, jak se odstěhoval od rodičů, kterým byl vlastně stejně jen na obtíž a kteří dělali první poslední, aby se ho už zbavili. Jeho příběh měl určitou podobnost s tím jejím. Všechno začalo tím, že ztratili podnájem.
Možná se na něj tak trochu upnula, ale pochopme, byla sama ve světě problémů dospělých. Nikdo z vrstevníků neměl ani nejmenší zdání o tom, co dělat. Damián ano, Damián to už zažil. A jeho náruč byla veliká, plná pochopení, jeho pohled plný tajemna. Tak se stalo, že se dali dohromady. Byli spolu neustále, třeba jen seděli a dívali se jeden na druhého, nemluvili. Mezi nimi bylo něco tak silného, všichni to cítili, nikdo to nedokázal pojmenovat.
"Víš, myslím si, že tvoji rodiče tě omezují"
"Oni za to nemůžou, táta je v invalidním důchodu a máma je jen teď trochu nervózní z toho ztraceného podnájmu, nevycházíme s penězi. To se s…"
"Nespraví. Už to nebude lepší! Stáhnou tě s sebou dolů! Věř mi, já si tím prošel."
Chvíli se na něj koukala.
"Pojď, odstěhujeme se" pravil velice tiše.
Svět se s ní točil, tolik křiku, zabouchnutých dveří. Výčitek. Naposledy se podívala na věštírnu ze svého nového počítače, který jí snad rodiče koupili jako úplatek, aby neodcházela. Jednám správně? Mám odejít? Ano, nic než ano, hlásala věštírna. Bylo rozhodnuto, zabalila si věci a vyběhla ven do studeného jarního večera, kde na ni čekal Damián, aby jí pomohl s věcmi.
Čas plynul a Damby byl názoru, že každonedělní obědy u jejích rodičů jsou až moc časté. Začali tam tedy chodit jednou za čtrnáct dnů. Máma jí chyběla, moc, ale Damby byl tak přesvědčivý, věděl, co dělá. Přestala tedy pochybovat o správnosti "svého" rozhodnutí. Máma jí celou dobu psala smsky: "Mám tě ráda kočičko, věřím, že víš, co děláš. Určitě ti tohle oproštění od nás pomůže v tvém osobním rozletu. Ty to zvládneš, myslíme na tebe. Máma"
Škoda, že nikdy neměla odvahu mámě napsat, jak moc jí chybí.
Když volali z psychiatrické léčebny, že jejich nezletilá dcera se podřezala, nemohli uvěřit vlastním uším. Mohlo je to napadnout, tolik změn se v posledních měsících stalo a nakonec to stěhování. Proč nic neudělali? Mohli něco udělat?
Když ji konečně navštívili, řekla jen: ,,Mohli jste mě zničit, věštírna mě varovala. A taky jste mě zničili! Kdybych se před vámi nemusela pořád schovávat, kdybyste mi neotravovali život, nikdy bych tady neskončila!"
Na psychiatrické oddělení přišel dopis.
"Mělas všechno, milující rodiče, pár problémů s velmi reálnou možností, že vše dobře dopadne. Já neměl nic, ani tu naději. Nemohl jsem se dívat, jak ti to vychází, doufám, že pochopíš, že není tak těžké tě z věštírny přesměrovat na jinou stránku… Navíc, tak bezmezně jsi mi věřila, že je lepší formulovat otázky tak, aby pravděpodobná odpověď mohla znít ano. Jsi tolik naivní. Je mi to líto, ale nemohl jsem jinak. Ničila mě tvá schopnost zvládnout jakoukoliv životní překážku, já to nedokázal. Možná jsem ti zatajil pár událostí, přiznávám. Damián"
M01| Můj život ve virtuální realitě
25. prosince
Ahoj, to sem já. Prej byly Vánoce. Nechápu to, Vánoce… Prej měl narozeniny nějakej Ježíšek. Nevim kdo to byl, vlastně je to jedno. Důležitý je, že mi přines dárky. Takovou velkou krabici s čudlíkama, divnou televizi, co nemá ovladač, a taky písmenka. Všechno to patří k sobě a Pepa tomu říká počítač. Ale asi je to rozbitý, zkoušel sem s tim počítat a nic to neřikalo. Ale sem unavenej, du spát. Jo a ještě něco, Pepa předevčírem tahal do schodů takovou podezřelou krabici a snažil se bejt nenápadnej, akorát to moc neumí. Byla stejná jako ta, co v ní byl počítač. Ale nikde tu neni, zajímalo by mě, co s ní udělal. A taky je nějakej naštvanej. Nechápu proč.
Dobrou
26. prosince
Ahoj, to sem zas já. Pepa je pořád naštvanej. Moc se mnou nemluví. Prej že nikdy neviděl nikoho tak nevděčnýho. Nechápu, jak to myslel. Divný je, že mu ten Ježíšek taky něco nedal. Ale nebudu to řešit, je to na mě moc složitý. Taky sem na tý krabici zmáčknul nějakej čudlík a vono to začalo svítit a pípat a bzučet a já nevim, co s tim. Bojim se, aby to nevybouchlo. Achjo, asi sem zas něco rozbil. Ale nebudu o tom moc hloubat, bolí mě z toho hlava.
Čau
27. prosince
Ahoj. Už vim, proč byl Pepa naštvanej. Prej že ten Ježíšek teda neni a dárky si lidi dávaj sami. Takže myslim, že už vim, kam dal tu krabici. Nevim, proč mi to teda tvrdil, když to neni pravda. Ale poděkoval sem mu za počítač a dal mu svojí propisku, takže musim psát tužkou. Ale to nevadí, snad měl Pepa radost. Taky mi konečně vysvětlil, proč to pípá a svítí. Prej sem to zapnul. Proto to asi předtim nepočítalo, bylo to vypnutý. A řikal, že mi předplatil připojení k síti, nějakej Internet nebo co. Ale já tu žádnou síť nevidim, asi jí někam schoval. A prej si mám založit fejzbuk. Nevim, co to znamená, ale nechtěl sem se moc vyptávat, Pepa byl zas nějakej protivnej. Dneska sem toho napsal nějak moc, bolí mě ruka. Du spát.
Dobrou
28. prosince
Čau. Dneska sem našel Pepu, jak si čte můj deník. Nevim proč, ale hrozně se smál a vysvětlil mi, co je síť. Akorát sem to zas vůbec nepochopil. Pepa řikal, že sem blbej, až to bolí, ale nevypadal, že by ho něco bolelo. Nevim, proč to teda říká, když to není pravda. Poslední dobou mě pěkně štve. Taky už vim, co je fejzbuk, ale píše se to nějak divně, a já sem zapomněl jak, takže se tam nemůžu přihlásit. To je právě taky na tý divný síti, co není síť. Pepa se vytahoval, že tam má nějaký přátele, ale asi kecal, kromě mě ho nikdo nemá rád.
Dobrou
29. prosince
Ahoj, to sem zas já. Píšu na počítači, ale trvá to hrozně dlouho, než najdu ty písmenka, nebaví mě to. Vim, co je síť a Internet.
Čau
30. prosince
Čau, už to de líp. Dneska sem celej den psal na počítači a zrychlil sem se. Založil sem si facebook, Pepa mi řek, jak se to píše. Taky mám e-mail. A na facebooku mám taky přátele jako Pepa, takže asi nekecal. Musim se mu omluvit, zase čet můj deník a nemluví se mnou. Nemám moc čas psát, ten Internet je hrozně velkej a já ho chci přečíst, než pudu spát.
Ahoj
31. prosince
Ahoj. Ten Internet sem nepřečet, sem na sebe naštvanej. Ale ani Pepa ho prej nepřečet celej, takže dobrý. Našel sem tu nějaký hry, docela mě to baví.
Čau
1. ledna
To sem já. Trochu mě bolí hlava, včera zas nějakej Silvestr, nebo kdo, slavil svátek. Tady pořád někdo něco slaví. Ale Silvestr nenosí dárky. Škoda. Du spát
Dobrou
2. ledna
Čau. To sem zas já. Tak Internet prej nikdy celej nepřečtu. Ale to nic, aspoň budu mít čas na jiný věci, stejně mě číst moc nebaví. Asi budu hrát ty hry, Pepa mi nějaký přines na takovejch lesklejch plackách. Nechápu jak tam na nich můžou bejt, ale to není nic divnýho, já nikdy nic nechápu. Radši si du lehnout, než mě zas rozbolí hlava.
Dobrou
3. ledna
Ahoj. Vyhořeli sme. Dal sem omylem počítač do rozpálený trouby a von vybouch. Řikal sem, že to bouchne. Du uklízet.
Čau
M02 | Počítač-sluha nebo pán nebo strašák
Koho stáhne pod svou moc,
ať si volá o pomoc,
ať se brání ze všech sil,
koho někdy polapil,
toho jen tak nepustí.
Všichni lidé už ho znají,
někdo víc a někdo méně,
někteří se ostýchají,
jiní jsou s ním dennodenně.
Říká se mu počítač.
Počítač je vskutku velmi
sporuplný vynález,
jeden člověk říká: "Skvělé!"
druhý: "Proč jsem sem jen lez..."
Někdy není jiná možnost,
nežli bez obalu přiznat:
"Krucipísek, kurník šopa,
kdo se v tom má jako vyznat?"
Avšak každý brzy zjistí,
že má všechno jasný řád,
no a začne pomaličku,
nad tou kraksnou vyhrávat.
Vždycky se však najde něco,
co prakticky neustále,
těší nejen všechny velké,
ale taky všechny malé.
Ti velcí ocení,
že maj svět na dlani,
těm menším slouží hned
počítač na hraní.
No a těm nejmenším,
když není zbytí,
udělá radost,
jak to hezky svítí.
Počítač je prostě
veliký vynález,
bez něj by nebyl svět
takový jako dnes.
Avšak to celé má veliký háček,
který nemá jistě
moc dalších hraček.
Umí tě ovládat
jak ňákou loutku,
ty sedíš na zadku,
tam někde v koutku.
Sedíš a zíráš
a nemůžeš vstát,
a co je nejhorší?
Ty jsi snad rád!
Zní-li to komicky, lituji,
abyste chápali, cituji:
Počítač je jako cukr,
rád ti sladce poslouží,
kdo však necukruje s mírou,
toho hořce usouží.
Podobá se zápalce,
ruce si s ní zahřeješ,
musíš ji však brzy sfouknout,
spálit-li se nepřeješ.
Má to tedy obě stránky,
světlou i tu tmavou,
záleží jen na tvé vůli,
zvolíš-li tu pravou.
A rada na závěr
je tady jedna:
nenech se ovládat,
je to jen bedna :-)
M03 | Náš život ve virtuální realitě
Vypadalo to tak nevinně. Psali tam, jak je to bezpečná sociální síť, že se nemůže nic stát. Jak se mýlili... Sice se mi fyzicky nic nestalo, s žádným úchylem jsem si schůzku nedala, avšak po psychické stránce to bylo horší. Ale o tom se zmínit nemohli. Kdo by tam taky potom chodil, kdyby tam napsali, že jako vedlejší účinek používání této sítě je méně opravdových přátel. Že počet přátel nic neznamená. Že tam stejně tolik lidí neznáš. Že je to pouze na vlastní nebezpečí.
Nechtěla jsem, ale přesto jsem si svůj profil založila. Zprvu jsem vůbec nic nechápala, ale jak šel čas, na síti jsem se rychle zorientovala a začala jsem používat různé aplikace, hry, přidávala jsem si fotky a stovky přátel, které jsem většinou neznala. Přestala jsem si dělat věci do školy, přestala jsem si číst, dělat všechny věci, co mě dřív bavily, a už jsem vůbec nikam nechodila s kamarády. Ani ven, ani do kina, prostě nikam. Myslím, že z toho byli nejdřív zklamaní, ale kdyby mě měli opravdu rádi, tak by mi něco řekli hned, a ne až když bylo pozdě. Místo toho jsem trávila celý den na počítači. Taky mi moje máma počítač zakázala, dokud se moje známky nezlepší. Přesto jsem na počítač šla tajně, když nebyla doma. V té době jsem si ještě neuvědomovala, že jsem na počítači závislá. Neuvědomil si to nikdo, kromě mé mámy. Když to zjistili ostatní, bylo už pozdě...To už jsem to totiž zjistila také.
Možná je to tak lepší, protože když jsem přestala být závislá na počítači, tak jsem zjistila, že mí bývalý přátelé o mě už vůbec nestojí. Teda ani se jim nedivím, já bych asi také uvažovala, jestli s tím člověkem mám dál kamarádit, kdyby mě vyměnil za "přítele" ze sociální sítě, kterého by vůbec neznal.. A to jsem přesně udělala já. Ale otevřelo mi to oči a už vím, že kdyby to byli přátelé s velkým srdcem, uměli by odpouštět. Každý přece dělá chyby. Ale asi v jejich srdci už nebylo pro mě místo. Asi by bylo lepší najít si lepší přátele, kteří při mně budou stát v dobrém i zlém. Přátele, kteří mě budou znát dobře, kteří nebudou sedět na druhé straně republiky u počítače a já budu přemýšlet, kdo to vlastně je, jak vypadá, jak se chová a jestli jeho přátelství se mnou není jen vtip. Od čeho jsou vlastně přátelé? Aby Vás podrželi, přijeli za Vámi zdaleka, jen aby Vám bylo lépe, znali Vás ze všech lidí na světě nejlépe a měli byste stejné nebo podobné zájmy? Já myslím, že ano. A tohle opravdu internetoví přátelé nedokážou.
Na závěr musím dodat, že tento článek je vymyšlený, není to z mé vlastní zkušenosti. Souhlasím, že se na internetu můžete i dobře seznámit, ale jinak si myslím, že to není přirozené a je lepší najít si přátele mimo internet.
LEVEL 1 - Jdeš noční Prahou, ulice jsou tiché, temné a celým tělem ti prostupuje zvláštní pocit. Je to pocit strachu? Možná, ale i děsivého mrazivého vzrušení, které je důsledkem toho, že dnes si to konečně vyzkoušíš naživo. Je to mnohem lepší než ve hře, že? Ačkoli animací a technikou ti občas vše přijde tak nějak opravdové, nenahradí to zvuk křupajícího štěrku pod tvými teniskami. Není to jen postava stvořena z ničeho. Jsi to ty. V celé své síle a jdeš si pro svou oběť. Dříve nebo později se přece někdo najde. Stačí se vyhnout světlům pouličních lamp.
LEVEL COMPLETE
LEVEL 2 - Do postranní uličky právě zatočila drobná plavovlasá dívenka. Teď je tvoje chvíle. Musíš ji sledovat, ale hlavně nenápadně. Je jasné, že za chvíli odbočí někam, kde je více lidí. Jen blázen by se tu v noci toulal sám. Musíš jednat rychle. Nasazuješ si šátek a zrychluješ. To ne! Dívka si tě všimla a přidala do kroku. Už nemáš šanci ji chytit, aniž bys vzbudil pozornost někoho dalšího, proto se stahuješ zpátky.
TRY AGAIN
LEVEL 2 - Uličkou prochází další žena. Vypadá trochu vystrašeně, nicméně nezahýbá na rušnou ulici a pokračuje dál tou temnou úzkou. Ani si tě nevšimla, jak se krčíš ve stínu kontejnerů čínské restaurace. Držíš se u zdí a snažíš se být co nejtišší. Po chvíli zjistíš, že žena má v uších sluchátka. Skvěle! Ničím nerušen jí můžeš být v patách.
LEVEL COMPLETE
LEVEL 3 - Tvůj čas se krátí. Ačkoli tentokrát tu není žádný měřič v rohu monitoru tvého počítače, který by ti to připomenul, víš, že brzy už nebudeš mít šanci. Přidáváš do kroku, jednu ruku přitiskneš ženě na ústa, druhou jí snadno semkneš drobná zápěstí. Žena se snaží se bránit, ale hned poznáváš, že je slabá. Páni, je to jiný pocit, než když to děláš pouze pomocí ENTER a SPACE, že? Táhneš ženu zpět do tmavších koutů uličky a v úkrytu již osvědčených kontejnerů jí smýkáš o zem. Klekáš si na ni, abys měl obě ruce volné, a z kapsy vytahuješ nůž. Stačí ti pět vteřin a bránící se tělo po chvíli upadá na studenou zem.
LEVEL COMPLETE
LEVEL 4 - Slyšíš kroky, na úklid těla není čas, musíš rychle odsud. Rozebíháš se uličkou pryč od chladnoucí mrtvoly, ale nedaleko už slyšíš policejní auta. Někdo nejspíš viděl to, co neměl. Policejní houkačky slyšíš takřka vedle sebe. V naději spásy zahýbáš do vedlejší ulice, ale smůla, je slepá. Cestu ven ti zatarasila policejní auta. Už nemáš kam utéct.
GAME OVER
M05 | Počítač - sluha nebo pán nebo strašák?
Prudce rozrazím dveře a vpadnu do svého bytu. Rychle a rozčileně dýchám a mám pocit, že snad puknu vzteky. Ale na koho se vlastně zlobím? Vletím do pokoje a ženu se ke stolu, na kterém leží počítač. "To on za všechno může! Je to jeho vina!" myslím si. Popadnu ho a jako smyslů zbavená s ním běžím k otevřenému oknu. "Vyhodím ho a všechno bude dobré – všechno bude jako dřív." říkám si nešťastně. V poslední chvíli se zastavím a pohlédnu z pětipatrové výšky na zalidněnou ulici, kam jsem se chystala upustit svůj počítač. Teprve teď si uvědomuji, co jsem se chystala udělat. Jemně ho postavím na zem, zhroutím se vedle něj a rozvzlykám se. Nevím, co mám dělat.
Když jsem se před rokem a půl dostala na vysokou školu, byli na mě rodiče tak pyšní, že mi koupili můj první počítač. Nebyli jsme nijak zvlášť bohatí, takže jsme nikdy předtím žádný neměli. Až později jsem zjistila, že to byl ten nejhorší dárek, jaký mi mohli dát. Svět internetu, her, filmů a celá virtuální realita mě prostě fascinovala. A začínala jsem v ní trávit víc a víc času. Zpočátku to ještě šlo, ale poté to bylo horší a horší. Za poslední půlrok jsem nesložila ani jednu zkoušku a dnes další ne. Ještě pořád mám šanci – budu mít další, ikdyž už poslední termíny na opravu, ale já vím, že to nedokážu. Nedokážu se totiž odtrhnout od svítící obrazovky svého počítače. A mám hrozný strach, že mě vyhodí. A co se mnou pak bude?
Cítím se naprosto bezmocná, když stále ještě ležící na zemi si osuším rukávem oči a zapínám počítač. Co jen budu dělat? Nikdo o mé závislosti neví. Všichni ve škole si myslí, že jsem prostě jenom hodně hloupá. Jakmile se však přede mnou otevře okno s internetem, uklidním se a ponořím se do své nejmilejší činnosti.
"Vstávej! Vstávej přece!" někdo se mnou třese. Ještě pořád ležím na podlaze – asi jsem musela usnout. Otevřu oči a nad sebou vidím ustaranou tvář své starší sestry Sáry. "Co tady děláš?" vypadne ze mě hloupě. Pak se rychle rozhlédnu po pokoji a vyhrknu: "A kde je můj počítač?!" Jen při pomyšlení, že je pryč se mi dělá mdlo. "V popelnici" odvětí sestra pevně a podívá se na mě. Já však nejsem schopna vůbec reagovat. "Já vím, co se s tebou děje – nejsem hloupá" pokračuje "Bez něj ti bude lépe. Uvidíš. Pomůžu ti. Začneš nový život – bez počítače, bez internetu. Dokážeš to!" Zvednu hlavu a zadívám se do jejích pevných, laskavých očí. Musím tomu věřit. "Začnu nový život – bez počítače, bez internetu. Dokážu to!" opakuji. A opravdu tomu věřím.
M06 | Tahle zpráva mě vážně dostala
Tahle zpráva mě vážně dostala! Obdržela jsem e-mail z neznámé adresy. ,,Jestli si zítra nedáš pozor, stane se něco zlého!" To tak. Mně aby se něco stalo, pche. Jediným rozptýlením v mém nudném životě je výjimečná jednička z češtiny, a to je změna k lepšímu. Automaticky zprávu mažu. Nebudu se přece znepokojovat dalším spamem. Jestli jsem si kvůli tomuhle pořizovala internet do mobilu, tak to byly vyhozené peníze.
Zaklapla jsem telefon a vyhlédla z okna jedoucího autobusu. Poslední dobou jsem nevěděla co s časem, a tak jsem se rozhodla navštívit svou tetu. Nevím toho o ní moc. Jen že bydlí se svými dcerami uprostřed lesů. Abych se tam dostala, musela jsem řidiči podstrčit pár bankovek, aby mi zastavil, jelikož nikde poblíž není zastávka. Tedy pokud se nechci deset kilometrů plahočit nehostinnou krajinou. Autobus zastavil u příjezdové cesty k sídlu tetičky. Vystoupila jsem a šofér mi pomohl vyndat můj kufr. Když autobus odjel, osaměla jsem.
Ze silnice nebyla vila vůbec vidět. Vydala jsem se po příjezdové cestě. Asi po pěti minutách jsem došla k obrovské železné bráně. Za mřížovím se tyčilo honosné sídlo. Zazvonila jsem na zvonek. Chvíli se nic nedělo, a pak se brána bez jediného zaskřípění otevřela.
Vstoupila jsem na pozemky a kufr táhla za sebou. U domu, sídla, zámku či co to vlastně bylo, jsem zaznamenala pohyb. Bylo to docela rychlé. Přibližovalo se to. Na okamžik mě zachvátila panika. Co když je to...? Ne. Brzy jsem rozeznala nějaké vozítko, které řídil livrejovaný sluha. Dojel až ke mně a zastavil.
,,Vy budete Emilie Bubeníčková – nemám pravdu?" Zeptal se a vysekl mi pukrle. Nemůžu říct, že by se mi takový přístup nelíbil.
,,Ano," potvrdila jsem svou totožnost.
,,Tak mi tedy dovolte, abych vás přivítal na Slaďoučké haciendě,"pravil.
Kde že říkal? Na Slaďoučké haciendě? Moje teta musí být úplný magor. Sice jsem ji od svých tří let neviděla, ale tohle bych teda nečekala.
,,Ehm, díky,"řekla jsem.
Mezi tím už mi vzal kufr a naložil ho na vozítko. Pokynul mi, abych nastoupila a zeptal se ,,Mohu vám pomoci, slečno Emilie?" Nejdřív jsem na něj vyjeveně zírala, ale pak jsem si všimla nastavované ruky.
,,Ne, děkuji, zvládnu to sama," odmítla jsem.,,A neříkejte mi tak formálně, můžete mi tykat," navrhla jsem a napřáhla k němu ruku.
Muž na mě chvíli vyděšeně čučel, a pak zavrtěl hlavou. ,,Raději bych nechal vše při starém, slečno Emilie,"pravil s důrazem na poslední dvě slova. Divné, pomyslela jsem si.
Vozítko nás dovezlo až před dvojité venkovní schodiště. Sloupky byly obsypané všemožnými soškami. Prostě kýč. Jako na zavolanou začala po schodech sestupovat nějaká žena. Byla to naprosto dokonalá blondýna. Dokonce i dokonale oblečená. Měla složité světlemodré šaty až na zem, jako by se chystala na ples. Vedle ní jsem ve svém obyčejném tričku a zaprášených džínách vypadala jako bezďák.
Rozevřela ruce ve velkolepém gestu a pravila: ,,Vítej, drahá Emilie, všichni už tě očekávají."
Pozvedla jsem obočí. Kdo to je? A kdo mě to jako očekává? Blondýna si mé nerozhodnosti všimla. ,,Já jsem tvá sestřenice Drahomíra. Připravili jsme na tvou počest malou sešlost. Ale,"
dodala když mě sjela pohledem,,nejspíš se budeš potřebovat převléci." Pokynula mi a vedla mě do domu.
V Slaďoučké haciendě to vypadalo ještě velkolepěji a přeslazeněji než zvenčí. Drahomíra mě vedla přes velikou halu. Na stěnách i na zemi byly růžové koberečky, na stropě visel obrovský lustr. Všimla jsem si, že jedna ze svítiln na stěně jen slabě poblikávala. Přes několik dlouhých spletitých chodeb jsme došly až do velkého pokoje.
Drahomíra se na mě otočila: ,,Ve skříni máš šaty. Vyber si jaké chceš a převlékni se. Počkám na tebe na chodbě," řekla a vrhla na mě nic neříkající úsměv.
Prohlédla jsem si pokoj. Měl bílé stěny a dřevěnou postel s nebesy a sametovým přehozem. Byl útulný. Otevřela jsem dřevěnou vyřezávanou skříň. Musel být pěkně drahá, pomyslela jsem si. Uvnitř bylo několik nádherných šatů. Vybrala jsem si jednoduché bílé se sponou na rameni a vyšla ven z pokoje.
Drahomíra tam na mě opravdu čekala. Strnule seděla na malé stoličce. Vypadala jako bohyně. Když mě spatřila, elegantně se zvedla. Chvíli si mě prohlížela , pak ke mně přistoupila a rozpustila mi vlasy. ,,Takhle je to lepší," prohlásila, když mi na ramena spadly dlouhé hnědé kadeře. Usmála jsem se na ni a ona můj úsměv opětovala.
,,Tak pojď, už na nás čekají,"řekla. Opět jsme prošly spletitými chodbami. Drahomíra se zastavila před dvojitými dveřmi, zpoza kterých se ozývaly zvuky.
,,Připravena?"
,,Ne, ale to nebudu nikdy," odpověděla jsem. Drahomíra strčila do dveří a já se zhluboka nadechla. Čekala jsem, že mě do očí udeří silné světlo, ale právě naopak. V obrovském sále, zasahujícím do několika pater zámku, bylo šero. Okna, nacházející se jen na jedné straně místnosti , zakrývaly těžké závěsy. Místnost osvětlovaly stovky svíček. Vzezření sálu vůbec neodpovídalo podobě zbytku budovy. Stěny byly kamenné a vůbec, vypadalo to tu staře.
Když jsme vstoupily, všechny tváře se na nás obrátily. Lépe řečeno na mě. A bylo jich překvapivě hodně. Všichni byli zticha. Pak se jejich tváře upřely na další jistojistě odbarvenou blondýnu. Narozdíl od Drahomíry byla starší, ale vyzařoval z ní elán a autorita.
,,Á. Naše mladá krev přichází!" řekla a obdařila všechny přítomné úsměvem. Nejistě jsm se usmála. Vypadala jako královna mezi dvořany a taky se tak chovala.
,,Ále nestyď se drahoušku," pokračovala. Znovu jsem se nejistě usmála. Drahomíra, stále stojící vedle mě, mě jemně popostrčila. Mezitím ke mně už došla ta "královna".
"Jak jsi slaďoušká!" rozšišlala se na mě a štípla mě do váře. Nevěřícně jsem vyvalila oči. Co si to dovoluje?
"Tak nám o sobě něco pověz," nakázala. A jejda, to bude problém, pomyslela jsem si.
"Ehm," začala jsem. "Já jsem Em. Teda vlastně Emilie. Ehm.Emilie Bubeníčková." vymáčkla jsem ze sebe. Velice duchaplné. Teď si bude určitě myslet, že jsem duševně méněcenná. Pohlédla na mě, jako kdyby opravdu pochybovala o mém zdraví. Mlčela. Zřejmě chtěla slyšet ještě něco víc. Její problém, má to mít.
"Přijela jsem navštívit svojí tetu Matyldu. Pozvala mě sem." řekla jsem. Bezva, zajásala jsem v duchu, už mluvím trochu duchaplněji. Žena, které jsem v duchu přezdívala královna, se rozchechtala zvonivým smíchem. Připadal mi trochu děsivý. Horší ale bylo, že její dvořané se k ní přidali. Nechápavě jsem na ně civěla. Pak blondýna, stále se pochechtávající, promluvila: "Promiň zlato, ale tohle je opravdu směšná situace. Matylda jsem totiž já," prohlásila a zářivě se usmála. Brr. Falešné úsměvy nesnáším. Odolala jsem nutkání se oklepat.
"Ehm, ahoj teto," dostala jsem ze sebe. Už zase mluvím jako z ústavu, pomyslela jsem si.Tetička pokračovala: "Vidím, že jsi po cestě , tak si běž odpočinout. Zítra je tvůj velký den," zvolala a rozesmála se.
Po mém boku se opět zjevila Drahomíra. "Tak pojď, nemá cenu otálet, zašeptala. Pak se do mě zavěsila a vyšly jsme na chodbu.
Ne, že by se mi od tamtud nechtělo, ale stejně mi přišlo zbytečné se kvůli tak krátké audienci převlékat. Poté, co mě Drahomíra nechala v mém pokoji osamotě, jsem šla spát.
Druhý den mě probudila světlo. V mém pokoji zrovna Drahomíra roztahovala závěsy. "Vstávej, než všechno zmeškáš!" přivítala mě. Rozespale jsem zabručela. Sestřenice pak na chvíli zmizela a objevila se s tácem obtěžkaným bohatou snídaní. Já už jsem se stihla obléct. Když jsem dojedla, popadla mě Drahomíra za paži a táhla mě za sebou skrz snad celé sídlo.
"Něco ti ukážu," prohlásila, když jsme se dostaly do místnosti připomínající sklepení. Potom něco vytáhla z kapsy a já ucítila slabé bodnutí na krku. Pak byla tma.
Probudila jsem se na něčem tvrdém rovném a studeném. Posadila jsem se a rozhlédla se. Nacházela jsem se v cele. Jednu stěnu zabírala mříž. Dlouhé hodiny se nic nedělo. Později přišla Drahomíra. Po nedávných úsměvech ani památky.
Skrz mříž mi hodila něco černého. "Na, obleč si to," zabrblala. S tím jsem se nemohla spokojit.
"Co to má znamenat?" rozkřikla jsem se. "Já chci okamžité vysvětlení, chci domů a chci maminku!!!" ječela jsem. Ano, přiznávám, bylo to trochu dětinské, ale v tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než po maminčině objetí.
Drahomíra se zamračila a ledově klidným hlasem přikázala: "Jestli si to neoblečeš hned a dobrovolně, tak tě k tomu donutím." Nedokázala jsem si představit, jak by mě tahle křehká blondýna k něčemu nutila, ale v jejím hlase bylo cosi hrozivého, takže jsem radši zmlkla a poslechla.
Kupodivu mi šaty padly. Byly černé, dlouhé až na zem. Boty jsem neměla. Drahomíra cosi zavolala do chodby a přihrnuli se dva muži v dlouhých pláštích a s kápí přes hlavu. Jeden z nich odemkl dveře mé cely a druhý mi pak silně stiskl paži. "Hni sebou!" zabručel výhružně.
Drahomíra ho okřikla: "Chovej se k ní slušně! Až bude jednou z nás, bude patřit ke královskému rodu jako já!"
"Promiňte, má paní,"omluvil se.
Pak jsme všichni vyšli z cely a vydali se na cestu spletitými chodbami. Po cestě jsem přemýšlela. Královský rod? To zní dobře, ale nemuseli mě kvůli tomu věznit. Korunovat bych se nechala i dorovolně.
Dorazili jsme do stejného sálu jako včera. Kamenná podlaha mě studila do bosých chodidel. Sál byl plný lidí ve stejných černých pláštích a kápích jako muži, kteří mě přivedli. Teta Matylda byla jediná v bílém.
"Je na čase, abych ti něco vysvětlila," pravila. "V naší společnosti jsem královnou a díky tomu, že jsi moje neteř, jsi z královské rodiny. Rozhodla jsem se poctít tě přijetím mezi nás už v tak brzkém věku. Přistup blíž," nakázala. Poslechla jsem ji. "Ještě blíž,"dožadovala se.Teď už jsem stála těsně u ní. Královna se naklonila a... zakousla se mi do krku.
Všechno okolo mě zmizelo. Kromě bolesti jsem vnímala jen jedno. V myšlenkách se mi promítla včerejší zpráva. "Jestli si zítra nedáš pozor, stane se něco zlého!" No, a je to tady.
M07 | Můj život ve virtuální realitě
Uživatelské jméno. Heslo. Přihlásit. Mozilla Firefox. Google. Pacman.
Klik. Klik. Klik. Píp. Klik. Tů. Klik. Waca waca waca waca waca waca waca waca waca uíuíuíuíuíuíuíuíuíuíuíuí waca waca waca waca waca waca… Píp. Error. Klik. Klik. Tů. Klik. Píp. Tů. Klik. Klik. Tů. Klik. Klik. Waca waca waca waca waca waca waca waca waca waca uíuíuíuíuíuíuíuí... Píp. Error. Tů. Klik. Klik. Klik. Tů. Klik. Klik. Klik. Klik. Píp. Tů. Error. Klik. Píp. Tů. Klik. Klik. Error. Klik. Klik. Klik. Tů. Klik. Waca waca waca waca waca … Error. Klik. Error. Buch. Klik. Píp. Klik. Error. Buch. Buch. Error. Buch. Bum. Prásk. Buch. Prásk. Třísk. Buch. Bum. Třísk. Třesk. Prásk. Buch Bum. Bum.
Shit happens.
M08 | Můj život ve virtuální realitě
Trhnutím jsem se probudila. Co to bylo za rámus? Copak se všichni zbláznili a v půl sedmý ráno začali vrtat, bouchat a tak podobně? Hrozně mě bolela hlava, bylo to až k nevydržení. Najednou mi to došlo, byl to jen budík. Musela jsem vstávat do školy, ale nešlo to. Ta bolest hlavy se nedala vydržet. Vypnula jsem budík a znova si lehla, ale z vedlejšího pokoje se ozvalo: "Gábino, vstáváš?" "Ještě pět minut mami", odpověděla jsem. "Žádných pět minut, vstávej, nebo přijedeme pozdě!" Místo odpovědi jsem něco zakňourala a začala se hrabat ven z postele. Ztěžovala mi to nehorázná bolest hlavy. Začala jsem hledat v lékárničce, abych našla nějakej paralen a máma se mě zeptala jestli je mi dobře. Odpověděla jsem jí, že moc ne, a ona začala uvažovat o tom, jestli mě nenechat doma. Řekla jsem jí, že by mi to asi prospělo, ale ona si naneštěstí vzpomněla, že dnes píšeme čtvrtletku z matiky, a řekla, že do školy půjdu aspoň na první hodinu, abych si napsala tu písemku.
Vzpomněla si na to dokonce dřív než já, protože jsem včera celý den strávila na počítači, místo toho, abych se učila. Ne nestrávila jsem tam jen celý den, ale i celou noc s notebookem pod peřinou, abych si mohla tajně chatovat s přáteli. No, s přáteli... některé z nich jsem ani neznala a nevěděla jsem, kdo se za tou záclonou může skrývat. Ano, facebook je něco jako záclona nebo spíš závěs. Pokud toho člověka neznáte, nevíte jestli je za tím počítačem opravdu ten, za kterého se vydává. Z toho mě nejspíš bolela ta hlava. Až do tří hodin jsem ležela s notebookem v posteli a potom jsem usnula vyčerpáním. Ale ten budík... Spát tři a půl hodiny opravdu nestačí a paralen vám v takovéto chvíli nepomůže. Byla jsem tak unavená, že jsem se nemohla ani pořádně oblíknout, natož si pak připravit věci do školy, které si zásadně připravuji až ráno. Nemyslím teď úkoly, ty si samozřejmě dělám ve škole jako většina mých vrstevníků. Nevěděla jsem vlastně ani, proč mám tu potřebu si chatovat s "přáteli" když opravdové kamarády mám ve škole, na plavání nebo u nás na sídlišti. Ale byli to opravdoví přátelé? Myslím, že většina z nich (hlavně z plavání) ano, ale ti lidé ve škole mě občas dost překvapili, když si začali utahovat z mého oblečení, z make-upu nebo ze známek.
Je pravda, že z mých známek mi bylo občas až do breku a stejně tak mé mámě. To mě mrzelo asi ze všeho nejvíc. Svou mámu jsem měla hodně ráda a stačil mi pohled na ni, když byla smutná a rázem se ten její smutek přenesl i na mě. V hloubi duše jsem věděla, že bych se měla více snažit a nebýt na počítači závislá. Ano, uvědomovala jsem si i to, že mě počítač stahuje do jiného světa a že být na něm závislá a neuvědomavat si to je jedna věc, ale uvědomit si to, je možná horší. Víte, že musíte něco udělat, aby si z vás neudělal otroka a sluhu, ale přesto mu pořád sloužíte. Je to horší než závislost na jiných látkách. Jako malá jsem byla naivní, když jsem si myslela, že jsem závislá na čololádě, které jsem vždy snědla jen tak tabulku do měsíce. Teď už vím, co to závislost je. Že to není jen to, že jednu věc jako například čokoládu máte rád. Člověk se tím nechá unést, neuvědomu-je si, co by se mu mohlo stát, jak by mohl dopadnout, kdyby neskončil. Zní to neuvěřitelně, ale já si to uvědomila. A uvědomila jsem si to v autě cestou do školy.
Když máma u naší základky zastavila, se vším jsem se jí svěřila. Chvilku na mě koukala, než jí to došlo, a pak se rozbrečela. Brečeli jsme v tom autě jako malé děti dost dlouho na to, abych prošvih-la začátek matiky, ale pak se mamka vzpamatovala. Začala na mě řvát, že jsem blbá, jak jsem jí to mohla udělat, a já tam brečela, třásla se strachy, co se bude dít. Pak se mamka uklidnila a řekla mi, že je jí líto, že na mě byla taková, že na mě ani neměla čas a že si toho nevšimla. Potom jsme se objímali a nakonec jsme se domluvili, že to budeme řešit a že navštívíme nějakého psychologa, který by mi z toho pomohl. Nakonec to byla paní psycholožka Nováková, která mi pomohla překonat strach se na počítač jen podívat, ale zároveň ze mě vyhnat závislost, kterou jsem si vypěstovala. Probíhalo to tak, že jsem se u ní na počítači měla přihlásit na facebook. Popravdě jsem jí řekla, že mám víc profilů, ale že některé jsou spíš takové vedlejší, které nepoužívám. Měla jsem dokonce i tři profily s jinou identitou a dva, ve kterých jsem se vydávala za celebrity. Čekala jsem, že paní doktorka bude naštvaná nebo mě bude litovat, ale nejspíš na takové jednání byla zvyklá.
Společně jsme se přihlásili postupně na všechny moje profily, prvně na všechny falešné a vedlejší, které jsme smazali, a nakonec na hlavní, u kterého jsem si myslela, že ho smaže taky, ale ona prohlásila, že si ho nechám. Koukala jsem na ni jak na blázna, ale ona řekla, že by se mi přece jen mohl hodit na občasné se zeptání opravdových přátel na věci jako, co bylo za úkol, jestli se něco píše, nebo jim prostě napsat, jak to zvládají, když budou mít nějaký problém. Ovšem tím to nekončilo. Měla jsem tak tři tisíce přátel, ale asi jen osmdesát z nich jsem znala. Paní doktorka mi vytvořila seznam přátel ze školy, z plavání a ostatních mnou doopravdy známých.Těch zbylých dva tisíce devět set smazala, a i když to trvalo opravdu dlouho, měla jsem potom takový krásný pocit v srdci i na duši. Připadala jsem si pak opravdu lehčí a uvolněnější. Potom mi zablokovala všechny hry, smazala skoro všechny mé informace a nechala jen základní, které byly nutné. Vysvětlila mi, že když mám teď v přátelích opravdové přátele, nepotřebuji tam mít, jaký sport dělám, nejoblíbeněj-šího zpěváka a tak. Ti přátelé, kteří jsou mými skutečnými přáteli, by přece o mě měli znát takovéto údaje a ti, co mými přáteli nejsou, by se za ně neměli vydávat. Potom vymazala všechny mé nesmyslné fotky a nechala mi jen takové, které byly jako normální fotky z dovolené. Prostě nevy-čistila jen můj profil, ale i mé srdce.
Po tomto programu měla samozřejmě proslov o tom, jak bych se teď měla na počítači chovat, a doporučila mamce, aby mi počítač vzala a půjčovala mi ho pouze na věci do školy nebo tak na půl hodinky týdně na ostatní věci. Při těch věcech do školy mě měla samozřejmě kontrolovat, abych nedělala nic jiného a také, aby dala hlídat mou kartičku do knihovny, abych nemohla na počítač ani tam. Vím, že se tomu těžko věří, ale já ani neměla chuť tam chodit a tu půl hodinku týdně jsem často nechala propadnout. Po této proměně jsem si také více začala všímat věcí kolem sebe. Začala jsem chodit ven, dělala si pravidelně věci do školy a co bylo hlavní, spolužáci mě vůbec nepoznávali. Mysleli si, že to ani nejsem já. Už to nebyla ta osoba, která byla uzavřená do sebe a těšila se, až bude moct jít domů, aby mohla na počítač, ale ta, která se začala snažit, stala se z podrůměrné na lepší průměrnou, která byla věčně jako sluníčko a která se prostě začala o svět mnohem víc zajímat. Skoro by se dalo říct, že jsem se znovu narodila. I na plavání se hodně zlepšil můj výkon. Před tím mě chtěli vyhodit a teď jsem byla jednou z nejlepších. Prostě celý můj život se kompletně změnil a teď už vím, že to byla chyba, ale zároveň i ponaučení do života, které se mi moc hodilo.
M09 | Můj život ve virtuální realitě
Bylo nebylo, za obrazovkou monitoru žila jednou jedna holčička. Ta holčička se jmenovala Avatar 4E6/21-8. Avatar 4E6/21-8 prožívala hezký život. Skákala přes propasti, ,,lajkovala" fotky a statusy, pěstovala rajčata, vyhrávala několik iphonů denně a střílela a zabíjela příslušníky Barackovy ochranky. Takhle Avatar 4E6/21-8 trávila každý den.
Avatar 4E6/21-8 měla spoustu kamarádů. Znala je z fotek, na kterých se velmi přirozeně koukali do zrcadla. Avatar 4E6/21-8 si s nimi často psala, neboť měla pocit, že každý z nich spáchá sebevraždu, jelikož je jejich život tak nesnesitelný.
Když Avatar 4E6/21-8 chtěla získat nějaké nové zboží, během minuty pouze přihodila k aukci a doufala, že ji vyhraje. Jako veliká milovnice zvířat Avatar 4E6/21-8 vlastnila také své akvárko. Obrovskou nevýhodou bylo, že ho musela čistit a rybičky krmit každý den, jinak rybičky odešly na místo, kde nad nimi rostla tráva. Chovala také několik psů, kočet, žiraf, papoušků i žraloků.
Avatar 4E6/21-8 nikdy neumřela. A nikdy neumře. Její život vypadá možná pestře a jednoduše, ale není opravdový. Avatar 4E6/21-8 navždy bude žít život plný iluze, nepravosti a přetvářky.
M10 | Můj život ve virtuální realitě
Ještě čtyři kroky, tři, dva poslední krok... zaklepat a jsem opět tady, jako každý pátek a středu v týdnu. Jak já tohle sezení nesnáším, zdlouhavé, nudné a nesmyslné rozebírání mojí osobnosti, úplná ztráta času. Místo, abych trávila své volné dny tak jako moji spolužáci na hřišti, někde na tréninku nebo na diskotéce, musím trčet tady a rozebírat svoje pocity s tíhletím starým dědkem, který si říká odborník. Ale má vůbec cenu snažit se někomu vysvětlit, že už jsem naprosto v pohodě a vyléčená? Samozřejmě, že nemá, protože když pan odborník prohlásil, že je třeba v těchto sezeních i dál pokračovat, mamka samozřejmě trvala na tom, abych sem i nadále chodila, protože nesmíme nic zanedbat. Ach jo. Mám ještě chvíli čas než z dveří vyjde ten kluk, který má sezení přede mnou a tváří se vždycky děsně znuděně. Ne, že bych mu to měla zazlé, sama mám po 15 minutách co dělat, aby mi neklesla hlava. Tak si ještě jednou v hlavě přehraju svůj příběh. V poslední době nad ním docela často přemýšlím. Říkám si, čemu by se mohlo předejít, kdybych to nenechala zajít tak daleko, kdyby se mi máma víc věnovala, možná by si všimla dřív, ale co by se bývalo stalo kdyby si nevšimla vůbec nebo mnohem později? To nechci ani domyslet.
Teď je mi 16, ale ještě před 2 lety jsem naprosto normální holka, ve škole jsem byla většinou průměrnou studentkou, nikdy jsem nedělala problémy, věnovala jsem se svému milovanému koníčku. Atletice, která pro mě byla vším. Nikdy jsem moc neholdovala počítači nebo televizi, takže by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna mně by se mohlo stát to, co se mi stalo.
V té době se zrovna začaly velmi rozšiřovat různé sociální sítě. Hodně mých vrstevníků si zakládalo účty někdy i na více různých sítích najednou a hrozně to vychvalovali. Prý to je úžasné, můžeš se přidávat do skupin, můžeš komunikovat s přáteli a dají se tam dokonce hrát hry. Abych řekla pravdu v tuhle chvíli mě to ještě absolutně nezajímalo, vystačila jsem si s atletikou, ta zabírala většinu mého volného času a když třeba nebyl trénink nebo jsem měla prostě volno věnovala jsem se škole. Vždycky jsem to chtěla dotáhnout vysoko a potřebovala jsem co nejlepší známky, které jsem ale bohužel kvůli každodenním tréninkům většinou nedostávala. A když jsem si chtěla odpočinout od učení četla jsem si třeba knížku, nebo se občas podívala na televizi. Postupem času se to ale začalo měnit. U nás ve třídě se přestávalo mluvit o klasických věcech, které se řeší v tomto věku, místo toho bylo slyšet pořád samé a včera na facebooku.... , a viděla jsi tyhle fotky?, byly na týhlé stránce, určitě se na ně podívej jsou boží, hraješ restaurant city?, cože nehraješ?, tak to si musíš okamžitě založit a pak mi pošli tohle a támhleto, a tak by se dalo ještě hodnou chvíli pokračovat. Když jsem si chtěla začít povídat o něčem jiném, buď na mě koukali a nechápali, proč jako přerušuju jejich debatu a nebo se bez obalu zeptali: " Máš účet na nějaký socialní síti? My jsem tě tam nemohli najít. A jak se jmenuješ?" Když jsem jim odpověděla, že žádný účet nemám a že mě takové věci nezajímají, koukali na mě jako na mimozemšťana. A hned jsem byla pod palbou otázek: " A tebe to fakt nezajímá?, jsi divná, To nic nehraješ, To si nechceš psát s kámošema?, Jak můžeš bez toho existovat?" a takovéhle otázky jsem slýchala dennodenně. Jediný, kdo na mě netlačil byla moje nejlepší kamarádka. Ta jediná věděla, že i kdybych si něco takového založila stejně bych tam nechodila, ale i ona se občas neudržela na uzdě a rýpla si: " Nechceš vstoupit do jedenadvacátého století? Žiješ jak ve středověku." To mě docela mrzelo, ale přecházela jsem to a dělala, že jsem nic neslyšela. Postupně mě ale spolužáci přestali zvát na různé akce, protože se na nich domlouvali na facebooku a tak mě pomalu vytlačovali z kolektivu. To postupně sílilo až jsem se ocitla úplně na okraji a tak jsem se začala uzavírat do sebe. Všechno jsem začala podřizovat atletice, tam jsem ještě měla přátele, tam mě brali a navíc tam nikdo neměl ten pitomý facebooku, tam byl můj domov, cítila jsem, že tam je moje místo, že tam patřím. Bohužel trend facebooku a jiných sociálních sítí byl nezadržitelný a tak se dostal i k nám na atletiku. Myslela jsem, že to je můj konec, bála jsem se, abych se zase neztrapnila kdybych přiznala, že jsem žádnou sociální síť nikdy nepoužívala, nepoužívám a hlavně ani nechci používat. Měla jsem hrozý strach, nechtěla jsem, nemohla jsem ztratit další přátele, to už bych nepřežila, to bych prostě nezvládla. V té době pro mě přátelé znamenali opravdu mnoho, hodně mě podporovali a já je potřebovala. Život bez nich jsem si prostě neuměla ani představit. A tak jsem se ještě ten večer po tréninku rozhodla, zavolala jsem nejlepší kamarádce a poprosila jí jestli by zítra nepřišla ke mně domů, aby mi pomohla založit účet a vysvětlila mi jak s ním zacházet. Ona byla štěstím bez sebe, říkala, že si myslela, že se snad nikdy nerozhoupu, že je to úžasný a obrovskej krok dopředu, aby mě spolužáci zase přijali. Já jsem o tom však tak úplně přesvědčená nebyla, něco mi říkalo ať to nedělám, že to skončí špatně. Kdybych bývala tenkrát to něco poslechala, kdybych si všechno pořádně promyslela a prošla si všechna pro a proti muselo by mi přece dojít, že to je nebezpečné. A nebo možná taky ne, teď se na to dívám s odstupem a dvouletýma zkušenostma k tomu, ale tehdy jsem byla 14- letá holka, která ráda zkoušela novinky a hlavně se chtěla vrátit do skupiny přátel, kteří ji nemilosrdně vytlačili. Teď už samozřejmě vím, že kdyby to byli opravdoví přátelé nesnažili by se mě předělávat a brali by mě takovou, jaká jsem. Tenkrát to byl, ale asi ten hlavní důvod, proč jsem se do toho tak bezhlavě vrhla. Když jsem druhý den seděla s kamarádkou u počítače, začínala jsem doopravdy věřit, že to může být zábava, byla jsem opravdu nadšená, když jsem objevila všechny věci, které jsem doteď nemohla, ale nejlepší věc pro mě znamenal chat, přišlo mi bezva, že si můžu se všema psát. Pořád však vítězila knížka nebo atletika a na facebook jsem se dostala tak jednou, či dvakrát týdně. Postupně mě to, ale chytalo víc a víc a já začínala cítit, že se se mnou něco děje, tenkrát jsem však vůbec netušila co. Ten den, kdy jsem poprvé podlehla si pamatuji dodnes, měla jsem jít na trénink jako každý den, ale vůbec se mi nechtělo, poprvé ve svém životě jsem toužila více po tom zůstat doma a prohlížet si různé stránky než jít na atletiku. Nakonec protentokrát ještě vyhrála atletika, ale dlouho to tak nezůstalo. Když jsem se po atletice vrátila domů první, co jsem udělala bylo, že jsem si sedla k počítači. V hloubi duše jsem nejspíš věděla, že by to tak asi být nemělo,že bych se měla začít připravovat do školy a splnit si svoje povinnosti, ale přičítala jsem to nové věci, kterou jsem musela víc prozkoumat. Byla jsem přesvědčená, že po nějaké době mě to omrzí, jenže to jsem se spletla. Tak to opravdu nebylo, bylo to úplně opačně. Čím déle jsem facebook používala, tím více jsem tam trávila času. A pořád se to zhoršovalo. Začala jsem se vymlouvat z tréninků, abych mohla být na počítači. Dokonce jsem i simulovala nemoc a vždy když mamka odešla do práce sedla jsem si k počítači a strávila u něj celý den. A nejhorší na tom bylo, že mě to vůbec nepřestávalo bavit, ba naopak, začala jsem se stávat závislá. Bylo to pro mě jako droga, když jsem si sedla k počítači, nemohla jsem přestat, dodávalo mi to pocit sebevědomí a štěstí. A když jsem po tom už musela začít chodit znovu do školy, upadala jsem do depresí a bývala velmi neklidná. Také se mi dost zhoršily známky z průměrné studentky jsem se stala velmi podprůměrnou, ale nic z toho mi nevadilo. Podvědomě jsem sice věděla, že bych měla přestat, že bych to měla někomu říci a že to přestávám mít pod kontrolou. Nakonec jsem se rozhodla, že si tajně pořídím internet do mobilu, sice jsem nevěděla jak ho budu platit, ale doufala jsem, že na něco přijdu a že mi aspoň pomůže od neklidu a depresí, když ho budu mít pořád při sobě. Internet jsem pořídila, ale protože by mi muselo být více než osmnáct, nechala jsem ho napsat na mamku. Tím se vyřešil i problém s placením, protože jsem zaškrtla, aby peníze automaticky odcházely každý měsíc z mámina účtu. Samozřejmě teď už vím, že takhle to nemohlo jít věčně, ale tenkrát jsem doopravdy věřila, že si toho mamka nikdy nevšimne. Všechno pokračovalo ještě asi tak 3 měsíce a já si stále namlouvala, že se nic neděje a všechno je v pořádku. Totéž jsem tvrdila i spolužákům, kteří si začali všímat, že se se mnou něco stalo. Vzdalovala jsem se realitě i svým přátelům, ale teď už mi to nevadilo. Teď když jsem měla své virtuální kamarády, kteří mě nemohli opustit jsem byla štastná.
Všechno vyplulo na povrch až před 9 měsící. Mamka mi oznámila, že by mě uvolnila ze školy a jely bychom si zalyžovat. Měli jsem jet jenom samy dvě, protože jsme na sebe v poslední době neměli moc času a máma mi to chtěla vynahradit. Když mi to oznámila moje první reakce nebyla jupí, nebo kam pojedeme nebo super uliju se ze školy, ale jediné, co mě zajímalo bylo, jestli tam je počítač a internet. Mamka na mě koukala jak z jara. Nic nechápala, asi si myslela, že se budu chtít na počítači večer jenom kouknout na emaily a tak prohlásila je tam jeden počítač pro všechny. Myslela jsem, že všichni jsme já a mamka, ale když jsem se zeptala, dozvěděla jsem se, že všichni znamená 140 lidí, celý hotel. V tu chvíli jsem začala neuvěřitelně vyvádět, kdo to nezažil tak si to nedovede představit. Šílela jsem, že nikam nejedu a že to nevydržím, že mi to máma dělá naschvál a že mě chce snad zabít. Když na to teď tak vzpomínám musela jsem mamku neskutečně vyděsit. A určitě jí to muselo být i líto. Nakonec jsem se uklidnila s vědomím, že mám vlastně mobilní internet, i když to jsem nemohla prozradit. Maminka ale už v tu chvíli pochopila, že nejsem v pořádku a tak na nic nečekala a objednala mě k doktorovi. Ten když mě uviděl bylo mu všechno hned jasné, stačil mu na mě jediný pohled. Dřív jsem to nechápala, ale teď vím, jak to poznal. Měla jsem tak zarudlé a oteklé oči, že to bylo téměř jasné a navíc to, co mu mamka popsala do telefonu, jak jsem se chovala? Bylo jasné, že to musel poznat, zavolal do specialistické léčebny pro lidi jako jsem já, kteří se staly závislí na čemkoliv, co souvisí s počítači. Od té chvíle sem docházím pravidelně na sezení s tímhle dědkem, ale musím říct, že mě z toho docela dobře dostal, před měsícem jsem už dokonce směla zapnout počítač sice jen na 30 minut a na internet jsem nesměla, ale i tak to byl velký pokrok a také pokušení, ale vím, že to musím dodržovat, abych do toho nespadla znovu. Je mi jasné, že tato moje zkušenost mě bude provázet celý život a vždycky budu mít z internetu trochu hrůzu, ale věřím, že postupně se naučím s ním vycházet aspoň tak, abych mohla vést normální život. A věřit je pro mě v tuhle chvíli ta jediná věc na kterou se můžu spolehnout.
"Haló slečno, chcete to pozvání písemně, nebo se uráčíte konečně přijít i bez něj." Ježiši já si vůbec nevšimla, že ten kluk už vyšel a teď je řada na mně. "Moc se omlouvám, už jdu" zavolám do ordinace, a vstoupím dovnitř.